Vořech

Hrdé bílé květy. Jedny z nejkrásnějších, ale ve váze nevydrží. Nejdříve zasviní ruce, pak vázu, stolek a hned zvadnou. Kaštany. Dokonalá obrana proti hrabivosti. Co je krásné, to chci mít doma. Důchodce Josef ze Zborovské věřil tomu, že pokud uvidí každým jarem kvést kaštan, tak nezemře. Proto tak těžce prožíval období od ledna do konce května a jakmile uviděl první rozvinutý kaštanový květ, jásal až do rána a chvástal se svým zdravím. Nebylo dne, aby nechodil se svým psem, otřesným vořechem na Střelecký ostrov. Zatímco vořech létal kolem stromů a značkoval si své teritorium, Josef čuměl do rozkvetlé koruny kaštanu a cítil se jako král.
„Být pták, tak lítám."
Hovno jsem mu rozuměl. Bylo s podivem, že jsem si ho vůbec všiml. Byl nevýrazný až hrůza. Zašlý vajgl. Ošumělý, ale stál každý den pod jedním a tím samým stromem. Rozpažoval paže a vyřvával a smál se a občas se kolemjdoucích ptal, zda vědí, že strom má duši. „A pěkně velikou a pěkně vysokou," hřměl. A někdy taky mlčel. Dokonce plakal a nikoho si nevšímal. Lidi nejraději plují samotou. Kolemjdoucí byli šťastni, že je ten vobejda neoslovuje. Dlouho jsem se nemohl ve staříkovi vyznat a ani se mi nechtělo utrácet s ním čas. Míjeli jsme se a jen tak útržkovitě zachycovali jeden druhého.
„Co já ještě potřebuju," mumlal. Další den přidal další větu a ať jsem chtěl nebo ne, po měsíci jsem měl před očima složený příběh důchodce Josefa.
Každý den přišel pod svůj rozkvetlý strom, zvedl hlavu a nikdo a nic mu nemohlo zabránit v tom, aby nezačal mluvit. Někdy hodně, někdy málo sotva slyšitelně, ale neustále. Dokonce i když plakal, tak pohyboval rty. Žena mu vzala roha před pěknými pár lety. Od té doby byl sám se svým psem. Vořech byl šeredný skoro jako jeho pán. „ Aleje chytrej," vnucoval každému. Říkal to s laskavou pýchou, asi tak jak mluví rodiče o svých malých dětech. Vořech byl na rozdíl od pána čiperný a sexuálně při chuti. Jak mohl, tak otravoval psí slečny. „Zero!" volal za ním jeho pán, ale jen tak, aby se neřeklo, vlastně ho obdivoval, když slastně olizoval psím slečnám zadečky, když jim něžně nořil čumák mezi běhy, až nejedna paninka zavzdychala. „Zero, no tak, Zero!" Vzpomínky jsou děsivé závaží. Stačí nepochybně náznak a hodiny se v člověku roztěkají bez ohledu na čas, olíznou vás něčím, co si u vás cit kdysi uložil a vy o tom už dávno nevíte, netušíte a najednou je to tady. Je tu něco, co kdysi bylo, co jste prožili, cítili, co bylo vaše a dávno není. Aje!
Josef čuměl do koruny rozkvetlého kaštanu a zaníceně vykládal o sobě, o psovi a o smrti. Nebál se zemřít. „To teda ne! Klidně si lehnu a počkám na ni," rozhazoval rukama a nebýt zakloněné hlavy, člověk by myslel, že si tu povídá s kamarádem. „Když se objeví, tak s ní půjdu, já jo! Já se nebojím, já ne! Ale co můj pes?" Sklonil hlavu a mezi keři vyhlížel vořecha. „Vždyť se podívej, jak je živej a chytrej, tomu se umřít ještě nechce. Jemu ne!" Znova zvedl hlavu a díval se do květů, do neviditelné svatozáře a škemral: „Obejmi mě, dej mi sílu," a pak ukázal na vořecha a dodal, „co by si beze mne počal."
A já viděl, jak se dědek Josef po chvilce pod tím stromem narovnává, jak rovná tělo i ducha, vypadá docela tak, jako by ho někdo pumpičkou na kolo napumpovával, a jemu se zjasnila líc tak, že se tvářil jako šlechtic, jako by právě našel smysl života, jako by ho znovu ofouklo mládí, tak se naplňovalo jeho tělo a mysl krásnem, a on vdechoval a vydechoval sám sebe, a přitom nadále mládl a zářil tak jako zamilovaný mladík, tak jako hladový, a tak se vám dědek v jednom momentě docela narovnal a zmužněl. Dokázal se tomu bíle usměvavému stromu otevřít, dokázal ze sebe všechno vyblít, úplně všechno jedním dechem, dokonce si vzpomněl jakou měl stolici a kolikrát za noc chodí chcát a že ta páteř u levé lopatky, tak ta ho bere daleko víc než ta pravá a taky že mu ráno stojí: „Jako by mi bylo dvacet!" řve do koruny, ale pak se mírní a skromně, smutně dodává, „přes den ani ťuk, ani náznak." A i při tom děsném řvaní a i při tom skromném ptaní se Josef neustále hluboce nadechuje a dlouze vydechuje a stojí rozkročený, otevřený, jako rozpáraný a naslouchá v odpověď. To vdechování a vydechování je dialog,je víra,je energie,je smysl dne ijeho života.
Každý den dědek Josef stál pod tím kaštanem a rozprávěl. A všichni, co ho znali, tak dělali kolem oblouk, obcházeli ho jako blázna, podivína, cvoka, co si povídá se stromem.
A když odešel, tak jsem si rozkročmo stoupl pod ten strom i já, a díval se do koruny s hlavou mezi lopatkami zrovinka jako Josef a čekal na zázrak. Včelka se mazlila, vysávala květ za květem a sem tam se pohnul lístek a to bylo vše. Stál jsem pod tím stromem, sám od sebe nabitý a nechápal tu proměnu dědka Josefa. Mě tam tak akorát mohl posrat pták, ale nadýchnout energie ze stromu jsem neuměl. Chyběla mi pokora. V mládí jste vedle cynismu napěchováni vším, za co se pak po určité době stydíte.
Vořecha přejela tramvaj a Josef přestal pod kaštan chodit. Přesto ho tam občas vidím. Rozkročeného, zakloněného a upovídaného. A ta jeho sešlost, ošuntělost, nevzhlednost mi dnes naprosto nevadí. Člověk patří pod strom. Pokaždé, když jdu přes most Legií, chvíli mi to sice trvá, než zjistím že mně samotnému něco chybí, se zastavím a nakonec aniž chci, sejdu po schodech pod viadukt a zamířím si to k Josefovu stromu, postavím se pod něj a začnu povídat. Po chvilce cítím, jako by mě někdo hladil, objímal a zajímal se: „Tak, jak se máš?" A ono to zní tak upřímně, tak lidsky, jako by to říkal někdo, kdo je vám blízký, kdo vás zná a kdo vám rozumí, kdo vás potěší i utěší. A aniž chcete, tak začnete vykládat, svěřovat se, a přitom vám začne pumpovat celé tělo, začnete se nafukovat a pak vyfouknete všechen smrad, a když se znovu nadechujete, tak zachytíte zvláštní vůni a chvění a máte pocit, že dlabete elixír, že pijete koktejl mládí.
Občas si kladu otázku, proč zrovna tenhle kaštan? Proč zrovna dědek Josef? A hrozně moc lituji, že jsem dědka Josefa neoslovil a nepoznal. Chybělo přece tak málo, pár kroků, chvilka! Co je to v životě pár metrů, co je to chvilka? Tolik lidí se mihne kolem nás a koho z nich vlastně poznáme? A ty, co poznáme, známe je?
A jak tak stojím pod rozkvetlým kaštanem a házím do jeho koruny své kecy, tak mám dojem, že se kaštan usmívá. Zhluboka se nadýchnu a usmívám se také. A pak cítím něco u své nohy. Civí na mě pes. Vořech. Přesně takový, jaký sem chodil s Josefem. „Zero!" slyším, „Zero, no tak, pojď!" Hlas nepatří dědkovi, škoda. Patří staré paní zachumlané do kabátu, jako by bylo třicet pod nulou. „Promiňte," říká tiše, „von je hodnej, von vám nic neudělá, von jenom chodí pod ten strom a kouká do větví. Tak jako vy, mladý pane."
Ta podoba, říkám si při pohledu na psa: „Já se psů nebojím."
„Já vím, mladý pane. To se hned pozná." A pak se ještě otočí a než odejde, tak dodá: „Von to pozná sám. Ten je chytrej, pane, kam se lidi hrabou."

 
   

© 2008 Jaroslav Černý | jara.cerny@centrum.cz