SLÁVKA

Ze Šporkárny vyběhnete pár schůdků, v Nerudovce zahnete ostře doprava a než zastavíte na pár krocích váhu těla, která si to šine z kopce k Malostranskému náměstí, jste u Bonaparta. Tři schůdky, dveře a před vámi místnost. Vlevo máte šenk s pípou a napravo další místnost se slavným Bonapartem na zdi a za obloukem ve zdi další místnost, ta vaše, ta s masivními stoly, ta s lavicemi kolem stěn a zazděnými okny a dveřmi na záchodky. Každé děvče, co se jde vyčůrat, přejde kolem vás s klíčem na kolečku z drátu, který si vyzvedává u výčepu a tam jej zase vrací.
Tomáš tady každý den nasával inspiraci, já pivo. Chladné, báječné, dvanáctistupňové smíchovské pivo. Kolem se linuly proudy slov z chytrých hlav. Kdo nechtěl jít na vojnu, musel studovat. Právě tady z vás sami od sebe vyskakovaly myšlenky, netušené nápady a plamenné řeči. Každý druhý tu byl přinejmenším umělcem a každý měl svůj názor a svou pravdu.
Občas jsme si odskočili do divadla, bylo nám jedno do kterého, za tři nebo pět kaček lístek k stání. Zatímco Tomáš sledoval dekorace, jen ty ho zajímaly, tak já byl na herečky. Taková Slávka Budínová, to byl tedy kus. Tomáš by všechny dekorace pojednal a namaloval jinak a lépe, jak jinak, to já bych nic takového o hereckém výkonu hereček netvrdil. Mně stačilo se dívat, slintat, hltat, zírat, dávit se zážitky a stále si klást otázku, co to v té herečce je, že mě dovede tak elektrizovat. Taková Slávka to uměla rozbalit každým kouskem těla. Ta nemusela mluvit. Stačilo, že byla. Byla blond.
Byla nádherně rostlá. Vztáhla ruce a jakoby mě objímala. Usmála se a tělo se mi osypalo něhou. Někdy se nám podařilo vklouznout do prvních řad, když prominentní místa zůstala neobsazená, a to teprve byla nádhera. Prožíval jsem každé nadechnutí, každý pohyb, náznak jsem prožíval jako jedno velké tajemství a vytvářel si svůj příběh a to těsné napojení na těla hereček mě přivádělo do extáze a já si tolik přál napsat hru, kus přímo na tělo viděné herečky, slova a věty, jež bych vkládal do jejích úst, perem zajížděl do jejich těl a obnažoval jejich vnady.
Ačkoli jsem nenapsal ještě ani větu, tak jsem ten svůj kus, to dílo své hry her slyšel právě ted a nyní a naparoval se pomyšlením, že právě ony vyslovují to, co já ještě nenapsal.
Mockrát jsem seděl a čuměl do spuštěné opony a kolem se šeřilo sametem a všichni vypochodovali a venku skákali do tramvají a pouze v mé hlavě, v mých uších zněl potlesk a já se klaněl před spuštěnou oponou a držel za ruku paní Slávku a potlesk zněl a Tomáš si dělal starosti: „Už zase čumíš do opony?" A omakával mi kalhoty: „Měl by ses léčit, vole, to je úchylka, ale za tu tě nezavřou, jenom zaplatíš čištění opony a to stojí fůru peněz." Takhle lamentoval, dokud ze mě to překrásno neopadlo a já se neprohrál a nevnořil se do šedi hlediště a nevytáhl paty ze sametu, který uklízečky zakrývaly plátnem.
Venku jsem cestou na internát slyšel, jak by to Tom namaloval a pojednal daleko lépe než ten chcípák, co za to má prachy a hov-no umí. Potom ještě na pokoji skákal kolem stěn a ukazoval, že takový pozadí, „To musí bejt! Chápeš?" Strhával z oken rolety a ty pomaloval, do rána je měl hotové a vyvěšené v oknech tak, že jsme museli přes den svítit, ale on usínal v radosti, že to dokázal, že to má, že jen on je stvořený k tomu, aby na divadle byla jeho dekorace.
A já si poznamenal do svého notýsku, že musím pro paní Slávku tu hru napsat a že by to měla být role v Eviným rouše nebo v průhledném závoji, aby nenastydla a na jevišti by byla taky láska, taková vášeň, co vede bláhové do hrobu, jinak zevšední a mění se v nenávist a závislost, mění se ve všednost a bezduchost. Já to tak prožíval, že jsem chtěl hrát hlavní roli, že jsem chtěl Slávku jen pro sebe a ještě druhý den ve škole jsem byl plný a nabitý svou rolí, že jsem ji předříkal klukům, aby se večer hnali na představení, které jsem ještě nenapsal.

 
   

© 2008 Jaroslav Černý | jara.cerny@centrum.cz