MALŠE

Přes celé Kladno jsme vezli mahagonovou kanoi na vozíčku a na nádraží ji předali s vyplněnou průvodkou do stanice Suchdol. Můj nový kamarád se jmenoval Pepa. Kupodivu byl z Kyšic, ale naše cesty se záhadně míjely. Pepa byl čerstvý maturant žižkovské uměleckoprůmyslové školy, obor nábytek. Byl blázen do starožitností. Jako sedmiletý si koupil první lustr a všichni se mu smáli: „K čemu ti bude takový starý verk?"
Vyleštil ho a rozsvítil. Ostatním trvalo dvacet let, než zjistili, že na jeho obdivu ke starým věcem něco je. Pepa vlastnil i dřevěnou plastiku od sochaře Františka Bílka. Místnost, kde bydlel a kam nikoho nepouštěl, byla přeplněna komodami, skříněmi, stolky, křesly a židlemi. Každou chvíli u něho odbíjely hodiny, kterých měl bezpočet a dokázal je sám opravit a uvést do chodu. Měl také slabost pro různé hrací strojky. Ve vlaku každou chvilku vyskakoval, běžel k oknu a ukazoval na mlýn, tvrz, zámeček a dokázal je pohladit slovem, větou, obdivem. Jako by přišel z jiného světa. Jako by dráha z Českých Budějovic do Linze, které říkal dráha Františka Josefa, se podobala jeho snu, oklikám mezi poli a rybníky, pahorky a potoky, kaplemi a božími mukami, hřbitovy a mlýny. Po dešti se valila voda v Malši jako divoký předvoj rakouského vojska. Pod horou Tabulovou u vesnice Sandlu, kde Malše pramení, dvacet kilometrů hlídá hranice a teprve u Dolního Dvořiště se jako křišťálová panenka zarývá do země české. Její divokost a bezohlednost je postavena na přítocích pouze z pravé strany a pro každého, kdo sedne do kanoe a dočká se vydatného deště, je pár kilometrů od Suchdola do poutnického Rí-mova velikým dobrodružstvím.
Před Římovem jsme se utábořili. Kousek od řeky, na břehu, kde pod smrkovými stromy rostly houby, jako by je pro nás někdo vysázel, ani do lesa jsme nemuseli zajít a byl jich plný kotlík. Jako v pohádce ticho, nikde nikdo, z vody svítil bělokámen a opál.
„Brzy tady bude přehrada," rozhlížel jsem se po té smutné kráse.
„Všechno zmizí."
Zašli jsme do nejbližší hospody. Skvělé pivo. Vajíčka na cestu ke kotlíku a ohni, slunce zapadalo a pozlatilo údolí, rozsvěcovalo zář mezi stromy a hladilo zelený mech, po kterém v noci tančí překrásné víly. Do hub jsme nasypali trochu kmínu a soli a bez omastku a cibule jsme zahustili houbovou břečku čerstvými vajíčky a s chlebem oblizovali kotlík a hladili si břicha a funěli, blažení a báječně naladěni na dívání se do rychlého šeření, do tmy, která uzamkla náhle údolí a řeka kdesi šuměla, poslepu si to šinula dál a dál, aby se objala s řekou Vltavou. My dva jsme poslouchali a dívali se a jen tušili, že krásno dýchá.
Ještě v ranním polosnu, kdy slunce se mazlilo s vrcholky stromů hustého lesa, jsme vykoukli ze stanu. Modravý opar se zdvíhal z hladiny říčky jako závoje vil a vystupující balvany z řeky se leskly, jako by je celou noc hladily ženské ruce, a nikde ani živáčka.
Nazí jsme se brodili k tůni a jektajíce zuby, zamávali jsme pažemi, jako krauloví borci a honem do tepla ranní procházky, která začínala v sedmnáctém století, kdy tu postavili Loretánskou kapli s ochozem a křížovou cestu s pětadvaceti kapličkami, napodobeninu Jeruzalémského Božího hrobu s cestou křížovou. Jako poutníci, kteří tu dříve putovali, jsme zamířili k městečku s nevelkým zámkem a chrámem. Vše je šedivé, uplakané zpustlým zacházením, jako by tyto skvosty nikomu nepatřily a nikdy tu nestály.
Potkáváme starého šlachovitého muže, rovného jako svíce. Když pozdravíme, muž vyjeveně kouká, smeká a ptá se: „Kampak, mladí mužové?"
„Dříve, než to zmizí pod vodou, tak se chceme podívat."
Jak byl starý, tak byl překvapený. Slyšel dobře, nechápal nic a jen kroutil hlavou. Sem tam a hodně rychle.
„Chtěli jsme vidět sochu madony Loretánské."
„Ech," mávl rukou stařec. „Tu ukradli. Všechno už ukradli. Mladí muži jsou zřejmě snílkové."
„Ale kaplička Loretánská stojí."
„S vypáčenými dveřmi. Tady se nikdo neobtěžuje zavírat vypáčené dveře."
„Napodobenina Santa Casa v Loretě v Itálii," řekl Pepa a rovný stařec se nahrbil. „Mohu se zeptat, odkud jste, mladí muži?"
„Z Kyšic, ale to vám zřejmě nic neřekne. Unhošť, Kladno."
„Aááá," protáhl stařec obočí. „Rád bych se představil, pánové." Zase se narovnal, břinkl podpatky dokonale vyčištěných polobotek o sebe a vypjal se v pozoru jako na hradní přehlídce: „Carský poručík Jevgenij Antonovič Novigracký."
Pepovi zazářily oči, jako by potkal dávného přítele.
„Student Pepa Mika a můj přítel," ukázal na mě a já se vypjal, povyrostl jsem o půl metru. „Student," řekl ještě Pepa a já vyhrkl: „Honza Kodeš."
„Pánové," řekl poručík, jako když vystřelí z malorážky. „Zvu vás k sobě na kávu." A uklonil se s noblesou, jaká nám vyrazila dech.
„Bude nám," vyhrkl jsem a hledal vhodné slovo.
„S radostí," jásal Pepa, protože ze starce čišela doba, o které sníval, doba, která byla usazena v jeho starožitném nábytku, doba, která pro potěchu natahovala hrací skříňky a všechny ty rozmařilé strojky a dívala se, tak jako on, na sloupkové empírové hodiny a odměřovala jimi svůj čas, svou dobu. „Ani nevíte, jakou nám uděláte radost."
„Vím," řekl rázně. „Já k sobě nikoho nezvu. Nikoho!" A usmál se: „Vás ano!"
Bydlel vysoko ve stráni nad Malší. Terasa domku byla vystrčená, jako by stavitel z ní chtěl nabírat vodu z Malše pod sebou, a tak pohled přes zábradlí mohl slabším povahám nahánět hrůzu. Domek byl přízemní, všeho všudy jeden rozlehlý pokoj, ložnice a kuchyně, prosklená veranda, kde chyběly okenní tabulky a terasa, která byla půdorysně větší než samotný domek.
Na terase byly nedbale rozmístěny kousky nábytku, stolek a křesílka, u kterých Pepa poklekl a slintal.
„Pravý rokoko."
„Tady je všechno pravý," řekl důstojník a postavil na kávu. Přinesl gramofon, nasadil novou jehlu a natočil troubu směrem k nám. „
„Poslouchám nejraději svou přítelkyni Emu Destinnovou. Říká
vám to něco?"
„Velký dramatický soprán," řekl Pepa a já polkl, jako bych měl v krku knedlík. „Jeden z největších," dodal.
„Poznal jsem ji v Petrohradě, to už byla slavná tak, že lidi vypráhli koně a sami ji vozili v kočáře. I náš car miloval její zpěv. Paříž jí klečela u nohou, když zpívala Salome. Nádherná žena," zasnil se a položil na roztočenou desku jehlu a mezi šumem a praskáním desky se vznesl nad údolím zpěv paní Emy a nám se zdálo, že všichni na okamžik zmlkli, ohromeni krásou hlasu, který se linul z trouby gramofonu jako sladké pohlazení. „Když jsem emigroval, tak jsem si řekl, že musím do Čech, do země Emy Destinnové."
A díval se přes protější kopec, díval se do ohromné dálky, rovný, jako by odmítal tíhu osudu, jako by vyzýval na souboj neúprosný čas. Konvice syčela a my jsme se báli pohnout, protože Ema zpívala Bizetovu Carmen, temperamentní krásku, kterou ani láska důstojníka nedokáže vázat konvencí a jediná cesta, jak ji získat a mít jen pro sebe, je smrt. Bodnout ji kudlou.
„Jaká to nádhera, jaká to vznešenost," řekl důstojník a zvedl ramínko s jehlou a zavěsil je do hubičky a deska se dál točila a zpomalovala své obrátky a syčící konvice upozornila důstojníka, že nás pozval na kávu. Servíroval ji na porcelánovém tácku, pravém míšeňském, jako by to byl šunt ze Staré role. Pepa hladil hrnečky, jako by se dotýkal jemných ženských partií, usrkával pravou tureckou a důstojník natočil klikou gramofon a vyměnil desku a proměnil Emu v Libuši a zase hleděl přes údolí a vzpomínal na časy, kdy dělal paní Emě tlumočníka a pobýval v její blízkosti. A pak nám řekl, že na této terase paní Ema několikrát seděla a popíjela kávu, zrovna tak jako my, seděla v rokokovém křesílku a on jí pouštěl desky a nikdy jí neřekl, jak ji miluje.
„Voda přehrady zaplaví terasu. Až sem stoupne voda," ukázal na rysku, kterou vyryl do omítky domu geodet.
„A už nikdy tady nebude zpívat božská Ema." Jeho hlas byl tichý, pevný, vyrovnaný. „Voda zaplaví údolí, vzpomínky. Kdopak dneska zná nějakou Destinnovou?" Otázku položil spíše sobě než nám.
Jako by vzdychal starý čas. Umíralo to, co bylo a nikdo neplakal.
Starý důstojník zemře se svým domem, který zbourají a možná, že si někdo vezme z něho pár cihel na chlívek, který si lidi staví za kolektivními domy, které pro ně hodný stát staví, podobně jako jsem je stavěl já v Unhošti.
Starý pán nám nabídl sušenky. „Nic jiného tady nemám. Všechno mi ukradli. Všechno, co se blyští. Myslí si, že je to zlato nebo stříbro. Každou noc sem někdo vleze. Já jim rozsvítím a říkám, vyberte si, pánové, co chcete." A jak tam stál, rovný jako svíčka, jeho slova směřovala přes vrcholky kopce údolí do dálky, jako před chvílí zpěv paní Emy, a zase patřila někomu jinému, jako by to byla zpověď. „Jenže oni utečou a nechápou, že bych jim dal všechno, na co si ukážou." A pak se usmál, jako by zahlédl někoho blízkého, milého. „Já už nic nepotřebuju, já mám všechno uvnitř, ve svém sejfu a tady to všechno," mávl rukou, „zmizí."
Potom šel a vymyl hrnečky a podnos z německé Míšně a zabalil je do novinového papíru. Byl to dárek. Nemohli jsme ho přijmout. Na kanoi jsme měli ještě dvanáct dnů plavby, dvanáct nocí pod stanem, měli jsme projíždět peřeje a šlajsny, narážet do kamenů akmenů, převrhávat se a přitom všem opatrovat přenádherný dar z křehkého porcelánu!
„To musíte přijmout," řekl věcně, stroze, protože přesně věděl, proč nám zabalil právě toto. „Vy umíte ocenit můj dar."
Odcházeli jsme mlčky, obklopeni neskutečností, jako z jiné planety. Když jsme se otočili, stál stále na terase, rovný, zahalený do svého smutku, do vzpomínek, do nádherné doby, která v něm žije a dnes už nedokáže žít jako jeho okolí, jako ostatní. Překročil hranu epochy a v ní už nebylo možné žít. Stál ve své výjimečnosti na terase a zamával nám. Míšeňský porcelán, ze kterého pila i Ema Destinnová, se kolébal s námi po Malši. Postava důstojníka někde nad námi nám mávala a byl slyšet zpěv a hudba, jako by jeho gramofon plul za námi.
„Slyšíš zpěv paní Emy?"
Ač to bylo nemožné, neskutečné, nepřirozené, protože jsme minuli Svinenský potok, který zase z pravé strany zesílil tok Malše a před námi byly Doudleby a za námi stovky zákrut, úzkých i širokých údolí a bezpočet lesů, polí a pár vesniček, přesto hudba a zpěv nám zněla v uších.
„Je to příliš neskutečné, než aby to byla pravda. Jenže zabalený servis vezeme s sebou." A pak se to stalo. Voda zrychlila tok a my - stále zaposloucháni do melodie - jsme přeslechli hukot jezu a vlítli do šlajsny, vcuclo nás to jako tenisový míček, jako dřevěnou hračku, vyhodilo nás to do řečiště plného kůlů, zmatených vln, které se kolem nás točily a jedna z vln zatopila předek kanoe a nepohyblivá, těžká, pomalu se potápějící, ale neuvěřitelnou silou hnaná loď, se naklonila a jako po skluzavce nás vyklopila a potom sama, dnem vzhůru, jako by chtěla ukázat své rány a odřeniny, šrámy a boule, které jí dva ničemové uštědřili, si to sunula, mlátíc do kůlů, sama po proudu a my se plácali v hluboké, rozbouřené, roztočené vodě, pádlo v ruce, hledajíce vaky, které se před námi vynořovaly a zase zapadaly jako hravá koťata. Mně blesklo v hlavě, jestli tu nejsou víry, které z odvážných plavců dělají nebožtíky a Pepa visel na jednom z kůlů a jeho vytřeštěné oči zcela jasně prokázaly, že myslí tak jako já na sílu víru, který vás stáhne ke dnu a tam vám poví pohádku, jenže pohádka je moc dlouhá, delší než večerníček na dobrou noc. Tam jsem zahodil pádlo, což žádný kanoista nesmí udělat, a mocným tempem jsem se řítil po proudu, za chytrou lodí, která se už houpala v klidnějším toku, jako by se nám smála, jako by nám to vyvedla natruc, jako by nám oplatila své rány, které jsme jí neopatrnou jízdou uštědřili.
Pepa doplaval ke kanoi i s pádlem. „Kde máš pádlo," řval, zelený od strachu. U břehu jsme otočili loď a vylili z ní vodu a vytlačili ji na břeh. Potom jsme běželi podél břehu, nadeběhli si vaky i mé pádlo, vlítli do řečiště'a jako lovci vytáhli na břeh náš majetek. Potom jsme opatrně rozvazovali vak, kde byl míšeňský servis. Vůbec nás nezajímalo promočené oblečení, promočený spacák. Na zabalený servis v promočených novinách jsme se báli sáhnout. Nevím proč, ale oba jsme nad ním stáli a dívali se upřeně na novinový papír a četli jsme: Smělá stavba třetí pětiletky. Záplavy na řece Malši minulostí.
Podívali jsme se jeden na druhého. Za zády jsme měli koryto řeky, které tu existovalo tisíce let a uvědomili jsme si, že už tu nikdy nebude. Viděli jsme něco, co už nikdy neuvidíme. Co bylo a nebude. Hlavou nám probíhal film příštího neskutečna. Musel jsem si něco přát. Jako když padá hvězda. „Přej si něco a splní se ti to," říkala mi babička a já si přál, aby ze mě byl stavitel. Slavnej stavitel jako ten, co stavěl podle svého návrhu dům pro carského důstojníka a vystavěl terasu, na níž sedávala paní Destinnová, nejslavnější česká pěvkyně, dáma, před kterou klečel celý svět - terasu, která vstoupí do dějin zapomnění, ale kterou jsem viděl, na které jsem seděl a pocítil štěstí a utrpení, vznešenost a ubohost, krásu a prázdnotu, tep života i přicházející nic.
Zavřel jsem oči a věděl jsem, že mé přání se splní, protože jsem chtěl, aby se naplnilo jako šálek, který nám nalil důstojník a pak nám ho zabalil na cestu. A jako takový šálek nemůže nikdo rozbít, tak moje přání se musí splnit!
„Je celý, všechny jsou celý." A nad námi zněla árie, která se měnila v šum skotačící, nespoutané, veselé, vražedné a krásné řeky, paní Malše...

 
   

© 2008 Jaroslav Černý | jara.cerny@centrum.cz