Vše se seběhlo rychleji, než mohl kdokoli ze zaměstnanců cokoli postřehnout. Z okna ložnice se vyhoupla postava a hbitě, tak jako v předešlých dnech, se spouštěla po fasádě dolů. Současně se ze zatažené oblohy vynořil měsíc v úplňku, měsíc svítící jako stříbrná lampa, měsíc osvětlující dvůr jako jeviště, a jak se postava svezla po fasádě domu a dopadla na osvětlený dvůr, všichni si mysleli, že teď, právě teď vyběhne šéf a zakroutí jí krkem.
Jenže postava se několika rychlými skoky dostala přes dvůr na zídku a byla pryč. Jako by dvorem ani neproběhla. Ve chvíli, kdy už byl dvůr prázdný, vyrazil šéf ze svého úkrytu. Vyrazil jaksi ospale, bez bojového výkřiku, a proti svému sokovi byl nejen příliš pomalý, nemotorný, ale i směšný. Nečekal tak rychlý manévr vytáhlého mladíčka, který tu znal každou píď, každý centimetr plochy dvora a zdí, a tak nebylo divu, že vůbec nezaregistroval nebezpečí, kterému tak snadno unikl.
Všichni zaměstnanci byli namačkáni ve dveřích vedoucích na dvůr, svědkové a zvědavci zároveň. Nedokázali posoudit, zda to byl ten nejlepší konec, jaký si mohli přát. Konec bez konce.
Nad jejich hlavami se naproti v otevřeném okně objevila svůdná paní Boženka. Osvícená svitem úplňku, svatozář kolem hlavy, oči zapíchnuté do měsíce, dokonalý obraz renesančního mistra. Jen pokleknout a modlit se. Nikdo by je ovšem nedonutil pokleknout před kurvou a kát se.
Boženka byla zahleděná do své lásky, příliš zaujatá sama sebou, než aby se podívala na dvůr, kde stál její muž a zíral na ni.
Čekali, že to bude on, kdo poklekne.
V jediném okamžiku, kdy svit jasného měsíce překryl tmavý mrak, Boženka zavřela okno a zmizela. Jako by v okně nikdy nestála, nikdy nebyla.
Všechna ta její zjevení, objevování a mizení nevěstila nic dobrého. Jako by odrazovala přítomné a varovala před tím, co nastane.
Tak jako předcházející dny šla Boženka klidně spát.
Šéf stál uprostřed dvora. Hlavou mu vířil kolotoč hloupostí a představ: vrhl se za svým sokem, pronásledoval ho a uprostřed louky za městem ho bez váhání zaškrtil. Potom se vrátil domů a začal škrtit Boženku. Jenže vtom si všiml svého synka. Stál před ním a s dětským zájmem se díval, co dělá. Svírá mamince krk, škrtí svou ženu. Chvíli u nich stál, ale dětská zvědavost brzy pomine. Uviděl své dřevěné kostky a chtěl postavit komín. Ten zatracenej komín, do kterého pak kopne. Povolil sevření. Pustil její krk. Zplihlé ruce u těla. Plakal. Nic není žalostnější než pohled na bezmocného plačícího chlapa. Chlapi přeci nepláčou! Utřel si slzy, ale nezabránil dalším, které mu smáčely tvář. Cítil se uboze. Byl na dně. Předtucha prázdnoty, ten pocit ničeho, nahání strach i sebesilnějším. Připadal si uboze, jako v dobách, kdy mu umřela maminka. Nejdřív neměl mámu a potom ani tátu. Měl jen sestřičku, jedinou bytost, ke které utíkal vyplakávat svůj bol z nespravedlnosti. Vždycky se s těmi, co se mu smáli a posmívali, porval. Pokaždé to byl on, koho zmlátili. Už tenkrát, jako malý kluk, byl sám. Sám proti přesile. Sám se svou malostí. V takových chvílích si vpisoval do duše, že jim všem jednou ukáže. Později přicházely chvíle, kdy si myslel, že mu jeho předsevzetí vychází, že je někdo. Nejdřív se vyučil pekařem a měl spoustu peněz. Teď je šéfem pekárny, váženým občanem, kterého každý pozdraví. Je víc než většina ostatních, dotáhl to dál, než ti, co se mu vysmívali, co ho podceňovali a potom ho zmlátili. Má svou rodinu. Má syna. Má krásnou ženu, kterou mu ostatní závidí.
Teď stojí na dvoře pekárny a cítí, že nemá nic. V jediném okamžiku ztratil všechno. Je zase sám. Je tam, kde býval dřív. Je úplně sám. Jeho sestřička se někde u Českého Brodu modlí za jeho štěstí. Zůstal mu pouze cejch sirotka a osamění.
Utíral si dlaní rváče uslzenou mokrou tvář a nevěděl, co má udělat. Vše bylo příliš bolestné, kruté, a on, chlapík v nejlepších letech, zvadl a nevěděl, co je smyslem jeho života.
Poznání vlastní ubohosti, uvědomění si všeho a ničeho, se odehrálo v jeho mysli v několika vteřinách. Před očima mu proběhl celý život. Ztrácí své království jediným okamžikem.
Postupně se jeho zaměstnanci osmělili a pomalu se loudali na dvůr. Nakonec za ním přišli všichni. Stáli kolem a nikdo z nich nepromluvil, jako by čekali, až co řekne jejich šéf. V té chvíli je mohl požádat o cokoli a oni by ho poslechli, slepě vykonali jeho přání. Zabít, znásilnit, utlouct. Všechno lepší než soucitně čumět na zlomeného chlapa. Jakákoli činnost, jen pryč ze dvora a od ubrečeného šéfa.
Musel jim něco říct. Očekávali to. Viseli mu na rtech a čekali na pokyny, na jediné slovo, větu. Teprve když se na ně díval, začalo mu docházet, že není sám. Stále má odpovědnost za své zaměstnance, za pekárnu, za svou rodinu, a nakonec i sám za sebe. Chlap se nemůže najednou zhroutit a pasivně přijímat rány osudu. Chlap musí něco udělat. Konat.
„Do práce!" zavelel zhurta, hlas mu seděl v hrdle. Vykročil jako první a vyhazoval spálený chléb z pece a v duchu počítal, zda stihnou nahradit spálenou várku.
 
   

© 2008 Jaroslav Černý | jara.cerny@centrum.cz