Jako kluk jsem hrál tenis, ale jen stolní, kterému nikdo v té době neřekl jinak než ping-pong. Tenis revolucionářů a jejich dětí. Dřevěná pálka stála devět korun a měl ji každý. A když k nám dorazil asijský výkřik a světový hit, pálka potažená gumou, vyhoupla se cena na pětatřicet korun, takže nás ti bohatší nějaký čas poráželi. Stačila ubohá pálka o pár korun dražší a sám jsem pocítil nespravedlnost chudoby.
Pingpongový stůl skládající se ze dvou zelených desek a síťky uprostřed byl v každé vesnické sokolovně. Sokolovnu vystavěli a vybavili náčiním, a tím i pingpongovými stoly, staří a slavní Sokolové. Taková sokolovna byla v době mých klukovských let rájem. Den co den, každý podvečer jsme se tam slézali. Kotoul, přemet, stoj na rukou či hlavě uměl každý vůl. Přeskok přes kozu či koně na šíř i délku dokázal v určitém věku také každý. Zkrátka musel. Chodila mezi nás děvčata a před nimi uděláte i to, co byste jinak nedokázali. A do toho turnaje v ping-pongu. Tenkrát byl na vesnici pohyblivý každý, kdo chodil do sokolovny, přirozeně vycvičený běhy, pády, skoky a přeskoky. A taky měl cit a švih v ruce, protože kdekdo turnajoval v ping-pongu. A každý byl uvyklý na přítomnost dívek a viděl, co všechno se v takové sokolovně dá ve společenství děvčat dělat. Poprvé jsem právě tam ucítil teplo dívčího těla. Joj!
Neznal jsem nikoho, kdo by doma nemusel pracovat. Na zahradě, na políčku, u domácího zvířectva, při opravě domu, skládky uhlí či nakradeného dřeva, a ti nej starší navíc měli na starosti mladší sourozence. Odměnou byl v lepších případech pohlavek, facka, a stávalo se, že i pořádný výprask. Na vesnici byl každý odmalička prací zhrublý. Byl tvrdý nejdříve zvenčí, později i zevnitř. Nikdo s nikým neměl slitování. Pár facek bylo projevem lásky. Chudí rodiče se nechali oklamat ideologií, uvěřili, že jejich děti a potomci jejich dětí se budou mít brzičko přímo královsky. Královsky, to znamenalo mít co jíst, kde bydlet a pracovat a užívat si pracovní volno nejen v neděli, ale i v sobotu a dovolenou trávit někde u rybníka nebo přehrady a ve dvojstupu chodit po horách a kolem řek, lézt na nejvyšší pohoří a tam vztyčovat vlajky a zpívat ruské lidové a večer je znovu zpívat u táboráku a opékat si koňský to-čeňák nebo buřty. Tak tomuto ráji uvěřili a nás, své děti, do něho v teplákách vehnali.
Jenže my, malí i velcí, jsme po večerech zaplňovali místní sokolovnu a hráli své hry a nacvičovali přeskoky a výskoky a rvali se na žíněnkách a taky si v koutku s vyhlídnutou dívenkou hráli chvilinku, okamžik, na chlapy a sáhli si na její ručku, nebo jí pohladili vlásky a taky se dívali do jejích očí a v nich viděli na chvíli svůj ksicht. Sám sebe jsem viděl v těch očích několikrát a připadal si jako princ.
Vedle rybníkového hokeje a loukového fotbalu jsme hráli zázračný, rychlý, útočný, soupeřivý ping-pong. Z takových, jako jsme byli my, kupodivu, anebo právě proto, rostli budoucí mistři světa ve sportu. Hokejový olympijský vítěz a mistr Evropy i světa Franta Pospíšil bydlí dodnes v Kyšicích. Kluci jako my jezdili po světě a v barvách národa předváděli svoje sportovní umění, které pochytili právě v sokolovnách, na rybnících, lukách, pláccích a hlavně tvrdou prací doma. Takový byl i náš idol, kluk jako my, stolní tenista a pozdější mistr nad mistry v ping-pongu, malinký, hubený sirotek Vládo Miko. Jako malý kluk z děcáku si umanul, že jednou, jednou porazí všechny na celém světě, všechny, co se proti němu postaví s pálkou v ruce. Od té doby chodil s pálkou na ping-pong, která byla dlouho to jediné, co měl, co mu patřilo, i spát. Chodil s ní do školy a ve škole s ní chodil i k tabuli. A všichni se mu smáli: „Miko, mistr světa." Jenomže ono to neznělo, jako že je mistr světa, ale jako „magore, snílku bláhovej". Jeho nic nemohlo odradit, vůbec nic, protože zkrátka věděl a také cítil, že jednou bude vítěz. On jediný sám sobě věřil a sám sebe viděl na všech těch stupních vítězů a pálka mu zatím přirůstala k ruce tak, že bez ní už nemohl žít, bez ní nemohl nikam jít a nemohl dělat nic jiného než hrát a taky vyhrávat.
A když nehrál, tak si v duchu přehrával všechny svoje zápasy, všechny, i ty budoucí zápasy a učil se svoje fígle a finty a vymýšlel na soupeře překvápka a připravoval se v duchu na ty nejtěžší zápasy a turnaje, které s ním pak prožíval celý národ.
V mládí se každý člověk cítí silným, chytrým, nebojácným. V mládí je každý odhodlán rvát se s každým a se vším. Postupně přicházející prohry, pokoření a nejistota vedou k vystřízlivění. S pocity nejistoty se siláctví vytrácí. S věkem se dostavují povinnosti a nastupují denní starosti, které jsou nej-větším pohřebištěm vlastních předsevzetí. Každý se pomalu a jistě stává sám sebou, ale stává se takovým, jakým je, a ne jakým chtěl být.
Proto je a byl Vládo Miko jen jeden. Nemohli být dva ani tři. Jen jeden! Protože to, co Vládo nejdříve cítil, velice brzy s určitostí věděl a postupně naplňoval. A dělal to tak jak nikdo jiný. A vyhrál nad celým světem.
Byl mistrem světa. A potom za rok a za dva jím byl znovu. Dokázal všechny porazit pekelnou vírou v sebe.
Pokaždé, když se v novinách objevil článek či zpráva o Vládu Mikovi, jsem ji podvědomě vecpal do šuplíku dokonalých hrdinů a vzorů. Často jsem nad tím šuplíkem snil a vůbec jsem si nevšiml, že mám také doma hrdinu, mistra světa, svého dědu, kováře a knihovníka, který sám od sebe přečetl každou knihu, která se mu dostala do ruky, každou knihu, která u nás vycházela, a ty stovky a tisíce knih si pak uchoval ve své paměti. A nejen to, on každou knihu, kterou přečetl, dokázal převyprávět vlastním jazykem, dokázal ji pohladit vlastními slovy tak, že za ním jako za doktorem chodily stovky lidí z celého okresu a všichni chtěli, aby jim nejdříve vyprávěl, o čem která kníhaje a kterou že si to mají půjčit. Můj děda jako psycholog a znalec obyčejných lidí ordinoval na jejich vlastní přání knihy, které byly jejich gustem. Převyprávěl děj knihy tak poutavě a krásně, že si lidé z celého kladenského okresu chodili půjčovat knihy do ky-šické knihovny, do knihovny mého dědy. Kolikrát si přijeli vypůjčit jen to jeho vyprávění, jen to, co jim děda převyprávěl, to je zajímalo a to v těch knihách kolikrát ani nebylo, ale, jak všichni cítili, být mělo!
A tak můj děda svým vyprávěním vštěpoval obyčejným lidem lásku ke knihám a taky k těm, kdo ty knihy psali, právě k těm, co do knih vepsali sami sebe, co písmenka, věty a své knihy skládali ze svých vnitřností a podepisovali je vlastní krví a právě v takových knihách objevoval můj děda teplo života, opravdovost, vnitřní sílu, upřímnost, pravost; to jsou vlastnosti, které chtějí lidé vidět a slyšet, to jsou trvalé a stálé vlastnosti, po kterých toužíme jeden jako druhý, více či méně, dříve či později, a které nás utvářejí a dávají smysl všemu, co děláme.
A já si lámal hlavu a snil nad slávou a úspěchem druhých a dlouho nechápal, že můj děda tuto prostou záhadu už dávno sám pro sebe rozluštil, a proto mu nestačilo pracovat v kovárně a hřát se u rozpáleného železa, ale musel mít něco navíc, on musel mít něco, co ho hřálo uvnitř, co plálo v něm, co mu bylo vlastní a bylo jeho, a tak se celý život věnoval knihám a příběhům sepsaným životem, které si po svém upravoval, v duchu přepisoval a pak překrásně převyprávěl, jako by je napsal sám, jako by listoval svým životem, který poslouchající chtěli spolu s ním prožít, ale jaksi jim to trošičku nevyšlo. V tom spočívala krása mého dědy a záhada zároveň.
Dlouho jsem snil nad šuplíkem slavných. Nakonec jsem pochopil, že slávě se skutečný mistr světa může smát. Je tím poslední, co mu chybí.

 
   

© 2008 Jaroslav Černý | jara.cerny@centrum.cz