Miluji psaní! .............

Narodil jsem se jako dyslektik. Navzdory tomu jsem složil zkoušku a šel v pěti a půl letech do školy. Dokud mě měly učitelky rády, patřil jsem k nejlepším. To netrvalo dlouho, a tak jsem se vyučil zedníkem. Měl jsem tajné sny a postupně je uskutečňoval. Dokončil jsem studia na FAMU a stal se umělcem na volné noze – ne že bych chtěl, ale nikdy jsem nebyl v pionýru natož ve straně, a jako takového mě nikdo v televizi ani filmu nezaměstnal. V občance jsem namísto razítka zaměstnavatele nosil oštemplovaný papír umělce ve svobodném povolání, který byl důležitý při večerních policejních raziích v hospodách. Již na studiích jsem se kamarádil s výtvarníky. Postupně, když jsem nemohl natáčet, jsem o nich začal psát, uvádět a organizovat výstavy u nás i v zahraničí a postupně zjišťovat, že každý druhý z nich je více či méně dyslektik. Ani já, natož oni o tom nemluvili, nikdo se tím nechlubil, každý si to uchovával v sobě jako velké tajemství. Mnohem později jsem zjistil, jak snadno se tato vada rozpozná a potíže s ní spojené se projevují v určité chvíli stejně u všech dyslektiků. Měl jsem potíže a stále mám s pravopisem, přesto píšu. Vydal jsem pět knih a „Úsměv, prosím“ je šestá v pořadí. Beletrie života. Úsměv střídá smutek, povyskočení pád. Opisuji život. Stačí pohled, náznak a vím oč v něm jde. Nesnáším mnohomluvnost, preferuji čin. Tím jsem pochopil výtvarníky. Vyjadřují se svým dílem, většina nepotřebuje slov. Já bohužel ano, protože píšu a víc než to, neustále přepisuji vše, co jsem napsal – počítač je k nezaplacení. Existuje mnoho slov, která napoprvé nedokážu napsat správně. Jakmile při jejich psaní zaváhám, vymýšlím raději jiné. Je to mnohdy zábavné, ale vždy jde o lopotnou nekončící práci, ale jedno vím zcela určitě - neumím jinak, než psát srdcem.